Jako dítě jsem všude chodila pěšky. Do školy, na trénink na zimní stadion, do hudebky i ostatních kroužků. Nikdo mě nikam nevozil, maximálně občas doprovodil. Oblečena jsem byla podle ročního období a momentálního počasí. To znamená v zimě pěkně vysoké boty, čepici, šálu a samozřejmě rukavice. Maminka mně napletla čepice, šály i rukavice. A dokonce se naučila plést i na pletacím stroji.
Mám je dodnes schované.
Doba se změnila. Možná ale jen v naší rodině. Dvakrát týdně mám za úkol vyzvednout své malé vnoučky z různých kroužků a dovést je domů. Cesta pěšky skoro přes celé město nám trvá necelou půlhodinku. Není to moc, ale také ne málo. Zvláště nyní v mrazivém počasí. Čekám je před budovou, kde se akce koná, a když se objeví, tak se vždycky ptám: "Nenechali jste tam šálu? A kde máte rukavice? A jak to, že máš jen tenisky?" A odpověď je: "My jsme šálu a ani rukavice neměli. Nás sem vezl táta autem." A tak jim táhne na krk a ruce mrznou. Už v loňském roce jsem to chtěla napravit a pletla jsem šály a nákrčníky a kupovala rukavice, ale všechno marno.
Jedna šála zůstala v lázních po plavání a druhá už také není k nalezení.
A tak jsem opět pletla.
Sami si vybrali jemnou přízi i barvičku a zatím bez šály nevyjdou.
Jsem zvědavá, jak jim to dlouho vydrží........
Žádné komentáře:
Okomentovat