Čarodějné kruhy

 Už více než pět let z ničeho nic začaly na naší zahradě růst houby. Zřejmě jde o pečárku polní nebo ovčí, nevím -  tedy lidově žampion. Nikdo je tam nesázel. Najednou se tam objevily.

 Rostou v trávě a vždy vytvářejí zvláštní kruhy, prý se jim říká čarodějné kruhy. Vznikají tak, že podhoubí se rozrůstá přibližně rovnoměrně od středu do stran a plodnice vyrůstají jen na okraji podhoubí.

A každý rok se kruhy pomalu stěhují na jednu stranu.

A tak houbičky necháváme svému osudu a jsme zvědaví, kde a v jakém množství se objeví koncem prázdnin příští rok.

Variace na listové těsto

 Mám moc ráda sladké. Nejsem "masařka", na rozdíl od mého manžela. Takže, když můžu a je příležitost, tak dávám přednost sladkým pokrmům, koláčům, buchtám zákuskům, ale nesmí být plněné krémy. Potíž je ale v tom, že pečení a cukrařina není zrovna mým koníčkem. Raději budu tvrdě fyzicky pracovat na zahradě  - rýt, okopávat, pracovat s hlínou - než se lopotit s mazlavým a masným těstem. Ale přece jen někdy jsou situace, kdy tuto tradici musím porušit. A to jsou Vánoce, svátky a narozeniny mých vnoučků. A tehdy si hledám tu nejschůdnější cestu. A tou je například pečení z koupeného listového těsta. Je tolik možností, jak ho zpracovat.

Když chci udělat radost vnoučkům, tak musím listové těsto upravit na slano a pokud možno s nějakou uzeninou či pikantním salámem.

Kromě slaných tyčinek jsou nejoblíbenější párky v listovém těstě.

  

A samozřejmě zavinutci s paprikášem a různě ozdobené a dochucené.

Pro mě přicházejí v úvahu sladké záviny s tvarohem či jablíčky či jinou náplní.

Když na to přijde, tak docela ráda dělám i malé koláčky plněné tvarohem nebo povidly.

 A nebo jiná forma koláčků se stejnou náplní.

Listové těsto se dá také doplnit tvarohem a meruňkami.

A nebo kouzlit s různými tvary.

Ale už dosti.

 Daleko nejlepší je, když mě někdo pozve již k hotovému. 

To si pak libuji a dobrůtku si pěkně vychutnávám!!!!

A jak jste na tom vy? Pečete rádi?

A když ano, tak jaký moučník je váš nejoblíbenější???

Letošní krásky a bojovnice

Je spousta zahradních kytiček, které se mi nedaří vypěstovat. Zasadím jejich semínka a NIC. Nic nevyroste.

Na druhé straně jsou kytky, já jim říkám bojovnice, protože ty vyrostou samy bez mého přičinění a na takových místech, kde bych to vůbec nečekala.

Mezi bojovnice tradičně patří malé barevné macešky, které jsem před několika roky dostala od Květy. Chtěla bych je na skalce, ale tam se ji nelíbí.

Kousek dále jsem objevila malou, tmavě modrou petúnii, kterou jsem v loňském roce pěstovala v truhlíku nahoře na zídce.

I bílým zvonkům se lépe líbí v zídce než než v záhonku.

A další bojovnice.

I ocúny si dělají, co chtějí.

Naopak vzorně nyní začala kvést pupalka tam, kde je její místo.

A brambořík, kterého letním na skalce mi začíná dělat radost svým květenstvím. Snad ho budou následovat i ostatní tři další.

Už se na ně těším......

Hledím, hledím, jsem hledík

 Ano jsem hledík, neboli antirrhinum a stačí mě vysadit jen jednou. Jsem kytičkou, která nezklame, jsem kytičkou babiččiných zahrádek. Mám mnoho barevných podob a kvetu celé léto.

Ve výběru kytiček na svou zahrádku poslední dobu nějak stále více tíhnu k výběru těch kytek, které pěstovala moje babička ve své venkovské zahrádce. A to byly floxy, denivky, pivoňky, ostrožky, kopretiny, astry i tyto hledíky.

Hledíky jsou nenáročné na pěstování a opravdu stačí jejich semínka zasít jen jednou a ony se opět na konci léta vysemení samy a příští rok vyrostou malé semenáčky. A já se vždy těším, v jakém barevném provedení se objeví.

Opravdu barev je celá škála, možná kromě modré a jsou samozřejmě i dvojbarevné.

Říká se jim lidově žabičky, psí tlamičky, lví či kočičí pusinky nebo zaječí hubičky, protože když zmáčknete květ hledíku ze stran, otevře se jako pusinka a pak opět zavře.

A kvetou od června až do října.

Termály, termály.....

Když jsme byli mladší, tak jsme naši dovolenou trávili u moře. U toho, které omývá břehy Španělska, Itálie i Řecka. Jenže postupem doby se moře pro nás stávalo docela chladné, jelikož se začaly ozývat bolístky spojené s klouby. A tak jsme začaly jezdit do termálů. Na Slovensko a do Maďarska. Takže známe Velký Meder, Bešeňovou, Dunajskou Stredu, Podhajskou i Piešťany. Nakonec zvítězilo Maďarsko.

Nejdříve Harkany a Hajdúszoboszló  a poté se naší dovolenkovou destinací stal Zalakároš. I letos tak tomu bylo. A vše vyšlo úplně super. Počasí, ubytování, jídlo....

Měli jsme k dispozici 10 venkovních bazénů s různě teplou termální i léčivou vodou a stejný počet i 

vnitřních bazénů. Ale díky bezchybnému počasí nebylo třeba se uchylovat pod střechu. Jak vidíte, celý bazén byl jen pro nás.

Tento relaxační bazén byl určen pro děti.

I tobogány všeho druhu byly k dispozici.

I když to z mé fotky není patrné, ale bazén může být i na střeše hotelu.

 A všude nesmí chybět kytičky.

Tak snad zase na rok na shledanou!!!!

Když kvetou Ibišky

 Nikdy jsem jim nevěnovala zvláštní pozornost. Nějak více jsem si jich začala všímat, až jsme o prázdninách přestali jezdit k moři a začali navštěvovat termály na jižním Slovensku. Vždy jsme bydleli v soukromí a u každého domečku byly nádherné kvetoucí keře.

Ibišky se vyskytují  jako keře, polokeře, ale i stromky. Původem z teplých oblastí tropů a polotropů, ale lze ho najít v celém světě.

Je zajímavé, že žádný ibišek jsem si sama nekoupila, nikdy jsem ani po něm moc netoužila. Až při naší první návštěvě Slovenska - Velkého Mederu - jsem ho dostala od našich ubytovatelů jako dárek. A druhý rok opět. Samozřejmě, že jinak zbarvený. A už jsem jeho kráse a kouzlu propadla. Začala jsem sbírat jeho semínka vypěstovávat si malé semenáčky.

Začalo to tímto světle fialovým s červeným středem.

Také zbarvený do fialova, ale trochu jiný odstín.

Tmavě červený střed má i tento čistě bílý ibišek.

A opět růžovofialová barvička, ale ibišek s plným květem.

I zcela bílý /albín/ je zajímavý.

Samozřejmě, že mám pokojový, jasně červený ibišek. Ale při jeho kvetení pouze jeden den, jsem ho zapomněla vyfotit. Tak příště.

Při poslední návštěvě Maďarska jsem v lázních Zalakaros obdivovala ještě i jiné odstíny venkovních ibišků s obrovskými květy. Měla jsem v úmyslu si uříznout několik větviček a pokusit se o vypěstování, ale dostala jsem zákaz od manžela. Prý by se za mě styděl, kdybych v parku prováděla onen "lup". A tak se má školka ibišků nerozrostla a musím se spokojit s tím, co mám. 

I když, možná. Do Zalakarose pojedeme opět......

Kdo u nás bydlí

 Jsme "kočičí famílie". To je všeobecně známo. Současný stav je - tři kočičky. ale byly doby, kdy u nás bydlelo i sedm kočiček. To bylo tehdy, když se narodila koťátka. A samozřejmě, že k nám chodí i cizí kočky asi ze sousedství na stravu. Ale nám to nevadí.

Ale našli byste u nás i jiné zvířecí obyvatele. V loňském roce jsme měli v jezírku žabku, pravidelným večerním strávníkem je ježeček a na ve foliovníku přebývají ještěrky. O stehlících na slunečnicích a strakapoudovi s vydlabanou dírou a hnízdečkem ve třešni nemluvě.

Ale máme i jiné zvířecí obyvatele, které mně vždy docela vyděsí. V loňské roce jsem v srpnu po sklizni dávala do pořádku jahody. Stříhala jsem uschlé listy a plodnice a levou rukou rozmělňovala velké hroudy hlíny. Byla jsem zabrána do svých myšlenek a nedávala pozor a nedívala se, co beru do ruky. Najednou jedna hrouda byla jakási jiná. Byla měkčí než předcházející, měla jinou teplotu a najednou se mi v ruce pohnula. S výkřikem jsem ji upustila a najednou na mě koukala dvě očka. Nebyla to hrouda, ale krásná velká ropucha.

Byla jsem z toho natolik překvapená, že jsem ani nestačila dojít pro foťáček, abych ji zvěčnila.

Této ropuše se u nás natolik zalíbilo, že si našla obydlí u nás i letos, a to v myší díře. 

Vždy na mě vykoukne a už o ní vím, takže mě neděsí, tak  jako v loňském roce.

 

 Je to zajímavý obyvatel naší zahrádky.

 Ale do ruky bych ji nechtěla už vzít.

 I když  vzít si do ruky malého skokánka mi nikdy nedělalo žádný problém.

 Tak krásné dny, milá ropucho u nás a přines nám štěstí!!!!