Je květen, a to je náš měsíc pro přípravu otopu na zimu. Sice máme zásoby na tři roky dopředu, ale manžel tvrdí, že dřevo musí vyschnout. Nikdy se na tuto akci moc netěším. Je to práce, která už nám dává zabrat, a i když máme pomocníky, tak jsme poté docela zmoženi. Jenže přesvědčit někoho, kdo je umíněný se dá docela těžko.
V pátek odpoledne přijela avie naložená metrovými poleny, které složila do průjezdu.
A v sobotu dopoledne se šlo na věc. Jsme už sehraní, takže každý zná svou roli.
Manžel se zetěm řežou polena na patřičný rozměr a já s dcerou a jejími malými pomocníky je nosíme a ukládáme na předem připravené místo. Počasí nám docela přálo, svítilo sluníčko, ale nebylo vedro, takže se pracovalo docela dobře.
Dřevo se řeže v průjezdu, odkud se pak po zdolání několika schodů vzhůru ukládá do přístřešku na zahradě. Prý, abychom se tolik s dcerou nenachodily, vymyslel manžel následující věc. Na schody položil "fošnu", my jsme naložily kolečka a on nám je zavezl k místu skládání dřeva. Já jsem byla příliš aktivní a chtěla jsem prázdná kolečka po fošně svézt dolů, ale to se mi stalo osudným. Kolečka z úzké fošny sjely stranou, překlopily se a mě stáhly sebou. Tak jsem letěla jako hruška, což se mi vůbec nestává. Nejsem padací typ. Prudká bolest v kotníku mi připomněla, proč jsem se tentokrát na dřevo vůbec netěšila.
Noha do večera otekla, postupně chytala všechny možné barvičky a já se musela pro následující dny vzdát všech plánovaných aktivit. To je tak, když je někdo nešikovný.
Nicméně pro letošek je se dřevem splněno a moje nožička se už zbavila opuchliny a pomaloučku se vrací do normálu.
Zkrátka - přílišná aktivita se nevyplácí.
Žádné komentáře:
Okomentovat