Do třetice

Když se nám něco pokazí, tak nikdy nezůstane u jednoho.

Začalo to hodinami, které mám v kuchyni. Jsou řízené radiovým signálem a najednou ne, že by přestaly jít, ba naopak. Úplně se rozeběhly a ručičky utíkaly po ciferníku stále dokola zběsilým tempem. A žádné "domluvy" nepomáhaly. A tak jsem jako bez ruky. Stále na ně koukám při vaření, pečení, odchodu na autobus, do cvičení. Zkrátka zvyk je zvyk.

Občas je potřeba většího nákupu a ten není možný bez auta. A tak jedeme spokojeně domů, nespěcháme, a proto nás předjíždí rychleji jedoucí auto. Po předjetí se krásně zařadí docela už v dálce před nás. Najednou rána jako hrom. Ale nic viditelného není. Zato druhý den si začíná dělat svou cestičku od pravého stěrače pěkná prasklinka pomalu přes celé přední sklo. A viník je neznámý.

Každý večer ještě ze zvědavosti kontroluji poštu na na svém mejlu. Zapínám PC a na místo obvyklého obrázku s ikonkami se na mě na monitoru šklebí mně neznámá anglická slovíčka, spousta čísel a najednou klap a vše zhasíná. A tak se to několikrát opakuje i pod vedením odborné ruky manžela. Takže počítač si řekl NE. Nezbývalo, než ho svěřit do odborných rukou a čekat na výsledek. A opět se prokázal zvyk, návyk, závislost. To čekání bylo nekonečné. Ale dočkali jsme se.

Máme sice provětrané peněženky, ale snad zde bude platit - do třetice a DOST !!!!!