Pro někoho poklad a pro jiného veteš. Já jsem tak nějak uprostřed, ale je fakt, že se nerada loučím se starými věcmi.
Desetkrát je přebírám v ruce a vybavují se mi vzpomínky i příběhy, které se k těmto věcem vážou. A většinou krásné vzpomínky.
A když mám něco vyhodit, tak je to, jako bych vyhazovala část sebe. Jenže místa je málo, a tak se musím řídit osvědčenými příslovími, že co oči nevidí, to srdce nebolí, a nebo sejde z očí, sejde z mysli. Tím se vždycky utěšuji.
A také musí být ta správná konstelace a nálada a odvaha, abych se dala do vyřazování starých věcí. Možná jsem příliš sentimentální či nostalgická, a nebo to jsou už projevy patřičného věku.
A tak koukněte, co jsem objevila a co bylo uložené v zašlých krabicích a co mi dnes prošlo rukama.
těchto ručně háčkovaných kabelek z lýka, jsme měli doma v době "nedostatku" několik
i tato kabelka byla ve své době prudce moderní
z lýka jsem si jako holka uháčkovala i tento červený soturek, který nikdo jiný neměl, jenom já
toto byl můj poklad - kabelka dovezená z Jugoslávie
z céček jsme měli doma celý dveřní závěs
konvička mi připomněla obchod s mlékem, kde se mléko zákazníkům nalévalo z obrovského hrnce speciálními odměrkami a také naše rošťárny při cestě zpět domů, kdy jsme soutěžili, kdo zatočí konvičkou bez poklopu a plnou mléka a nic se nevyleje
a toto už bylo dětství mé dcery
A to ještě není všechno. Podobných "pokladů" by se ještě našlo. Možná vám to některým něco připomene,
a nebo si řeknete, že přece staré věci musí ustoupit těm novým, moderním.
Žádné komentáře:
Okomentovat