...za duhový most. Moc to bolí.
A zde čeká na setkání.
Vždycky se na jaře moc těším, až se z té šedi a nebarevna stane barevno. Začíná to bílou - sněženkami. Bledulím se u mě na zahrádce moc nelíbí. Poté pokračuje žlutá. Petrklíče okupují a roztahují se v trávníku po celé zahradě. A to jsem kdysi zasadila tak dvě či tři rostlinky koupené v květináčku v obchodě a po odkvětu zasadila do záhonku.
A potom nastupuje to, na co se moc těším. A to jsou krokusy. Vždy na podzimní Flóře v Olomouci si přikupuji další cibulky, jenže po čase zapomenu, do kterého záhonku a na jaké místo jsem cibulky zasadila.
O to je větší překvapení.
Bílý kvete vedle modrého a já vůbec netušila, že ho mám.
Vždy první začínají kvést žluťásci.
A jednou jsem byla při nákupu cibulek nepozorná, kupovala jsem podle barevnosti a potom jsem se divila, co mně to vykvetlo na podzim. A on to byl krokus podzimní.
A tak se z toho všeho mocně raduji.
Každé město je něčím zajímavé. Polohou, velikostí a rozlehlostí, umístěním na břehu jezera či řeky, svými stavbami, historií... Zkrátka je jedinečné. Naše město je malé, čítá sotva 50 000 obyvatel, i když se uvádí, že je druhé největší v OL kraji. Je městem od roku 1390 a o jeho výstavbu a rozkvět se v minulosti zasloužili především pánové z Kravař, Pernštejnové, Lichtenštejnové a početná židovská komunita.
Když se začnete po našem městě procházet, co vás zaujme?
Mám jednu kamarádku, se kterou chodím do cvičení, a která má krásné jméno, které symbolizuje jedno zvířátko. A to zvířátko je v naší rodině mocně oblíbené. Zvláště tedy u manžela. A tato kamarádka měla narozeniny a já dávám ráda malé dárečky, které sama vytvořím. Jen tak pro radost.
Chtělo to jen polystyrénový kužel a kouli, provázek,
oboustrannou lepicí pásku a pár drobností na dozdobení.
Takže taková malá legrácka, která snad potěšila.
Současnou mou motivací ke tvoření jsou Velikonoce. Sice letos jsou až v druhé polovině dubna, ale čas rychle letí. Navíc od minulé soboty trávím veškerý volný čas na naší zahradě. Zkrátka táhne mě to ven, a když vidím tu spoustu práce, která mě čeká, tak velikonoční tvoření přijde zkrátka.
Jednou z věcí, která na Velikonoce nesmí chybět, kromě vajíček samozřejmě, jsou slepičky. V minulých letech jsem si oblíbila jednoduchý střih na slepičky šité.
Střih je jednoduchý, jen mně vadí, že můj stařičký stroj nešije, tak, jak by měl.
Přesněji řečeno - Tvořivá knihovna. Každé poslední úterý v měsíci se schází tvořilky v naší knihovně, kde je čeká nějaké zajímavé tvořeníčko, které si pro ně /nás/ nachystají dvě kreativní knihovnice. Tentokrát bylo zadání netradiční. Přineste si sebou tři krabičky od vajíček. Těch na deset kusů.
Pomocí nůžek bylo třeba vystříhat čtyři prostřední věžičky. A že to nebylo jednoduché, jak se zdá. Docela nás bolely ruce. Karton byl poměrně tvrdý.
Kdo chtěl, mohl se spokojit s tímto tvarem - špičky - a kdo měl jiný záměr, tak ještě špičky pěkně zaoblil. Takže další stříhání.
Poté nastoupila tavná pistolka, pomocí které jsme jednotlivé díly k sobě slepily do tvaru kytičky. A vlepily střed - nastříhané proužky ze zbylého obalu od vajíček. A kytička byla na světě.
Že jsem sběratelka kartičkových kalendáříků, to vědí všichni mojí přátelé a známí. A když mně chtějí udělat radost, tak mně občas nějaký ten kalendářík přinesou. Jenže nyní je to stále těžší, protože firmy šetří a kalendáříky už si nenechají tisknout. Byly doby, kdy jsem jezdila i na sběratelská setkání a burzy. V současné době si kalendáříky vyměňuji se sběrateli v regionu a také poštou, I když pošta své poštovné stále zdražuje. Co mě vždy kromě kalendáříků zaujme, jsou známky na obálce.